úterý 14. března 2017

Na roubence v Javorku

Za rybníčkem na návsi v Javorku stojí roubenka víc jak 300 let stará. Krásně a citlivě opravená a vybavená, v kuchyni živé teplo kachlových kamen, dřevěná lavice i stůl, ke kterému prostě musíte sednout, podlaha z širokánských prken, na poličkách staré hrníčky s pomněnkama. Po vrzavých schodech  vyjdete do dřevem vonících pokojíků v podkroví. Nafocené mám bohužel z celé roubenky jen jedno okýnko, ale spoustu fotek najdete přímo na webu majitelů. Atmosféra je ve skutečnosti ještě úžasnější než na fotkách. Sem jsme se vypravili slavit narozeniny dvou členů naší tlupy... Velké díky Sarkovi, že to celé vymyslel. Škoda, že nás nebylo víc!

Ta maličká, dřevěná, to je ona... Hyzdí ji jen naše tři auta. :-) 

Slíbené okýnko s krajkovými záclonkami. 

Škrábeme se na kopec ke "Včelnici". Měla jsem co dělat, abych nezaklepala a nepoprosila o vysvětlení, cože to ta kulatá stavba je... Na stránkách Javorku jsem našla, že šlo o sušírnu a tírnu lnu. Taky vám len voní? 


Starou úvozovou cestou, kterou "krášlily" stavby a zákoutí nevábná (ty vám ukážeme jindy) scházíme k rychtě čp. 22. Do barokní podoby byla přestavěná po požáru roku 1809. Když už tu budete, musíte ještě vidět dřevěnou zvoničku z 19. století. Je kousek od rychty.

A jsme na návsi u rybníčka, ve kterém se prohání kapři jak ruka. Kolem rybníčka a vracíme se k "naší" roubence. 


Alčin výborný gulášek k obědu a žádné polehávání po obědě, pěkně na výlet na zříceninu Skála, dnes Štarkov. Podle stránek obce Javorek se předpokládá vznik hradu před rokem 1270, protože později dostávaly všechny hrady německá jména. Nejstarší písemná zmínka je z r. 1365 v knize Mars Moravicus, kde byl hrad vyobrazen jako jeden ze tří nejhorších hradů obývaných lapky a zloději. Markrabí Jan tyto hrady dobyl a rozbořil... Na informační tabuli u Štarkova se dočtete, že hrad vznikl ve století 14. a v 15. zanikl. Můžete tedy pátrat na vlastní pěst nebo si vybrat jednu z variant. 




Miluji tě.... Budu ti oporou... pěkně ta příroda kouzlí.


Bránu bychom bez Jany a Radka nenašli, je pěkně schovaná... 

Je čas na návrat, po červené přes osadu Na Louži - domečky krásně opravené, zahrádky čisté, než jsme došli k bílému poníkovi smutně koukajícím za podivným plotem. To je kontrast, že?
Jsme v teple za kamny, kafíčko, buchtu a odpoledne nějak rychle přešlo do večera. Slavíme, bavíme se, povídáme, hrajeme dvojboj Česko a Macháčka. Souběžně. Vyzkoušejte, skvěle se to spolu doplňuje! :-) 

Neděle ráno, já nedočkavka ostatní honím od snídaně. Kdo ví, jak dlouho bude slušné počasí, ať nám výlet nezkazí déšť. Balíme jen termosky s čajem a maličké svačinky, je v plánu, že oběd za nás uvaří v některé z restaurací, které snad potkáme. Popojíždíme do Sněžného, odkud plánujeme dojít na Blatiny - domečky rozstrkané po stráních, ohrady s koňmi i koně bez ohrad, potůčky, žlutě zářící proutky vrb, pupeny, ptáci... 


Přicházíme k JK Blatiny - sem určitě musíte s dětmi: koně, lamy, zubři, oslíci, kozeny, králíci, nutrie, prasata, pes, kočky... A báječné prolízačky! Škoda, že bylo zavřeno, bylo by to to správné místo pro naši obědovou pauzu. No, jdeme dál, stejně je na oběd brzy.

 
Zkuste přečíst ceduli vlevo nahoře... :-)



Plůtky z dřevěných kůlů, na kůlech hrníčky.... 

... a když dojdou hrníčky, zavařovačky jsou taky dobrý!



 Co je to? Nene, tady potřebu určitě neuděláte, kadibudka je tak 30 cm vysoká. Nejkrásnější keška tohoto víkendu to je! Propracovaná do detailu. Museli jsme odklopit víko, jestli tam je...


Fotogenická Drátenická skála

 Dlouholetým soužitím se přizpůsobujeme jeden druhému, až splyneme docela... Kámen a kořeny. K nerozeznání.


  Pupeny

Na louce vypučel monument Radka Jaroše, jednoho z nejlepších českých horolezců. Za chvilku mu bude kámen malý. Jsou tu totiž zapsána všechna významná místa, která pokořil a seznam se stále zvětšuje. Podle majitele japonské zahrady, který Radkovi vzdal hold společně se svou manželkou, paní učitelkou přes výtvarno a jejími žáky na své zahradě, tak podle toho majitele ten monument kousek pod Dráteničkou zařídila Radkova přítelkyně. 

 Tahle zahrada kvete malebnými květy.

 Za to v této zahradě kvetou plechy.

Barevné vrbičky podél potoka. Nemůžu se té barvy nabažit.

Vrbový úžasně proplétaný plot. 


 Trocha romantiky a už nám tak kručí v břiše, že vlezeme do ne zrovna levné restaurace. Ale stálo to za to! Jídlo, obsluha, budova, zařízení... No řekněte, jen ten nápad na zabudování pípy!

Sedáme ke stolu pro štamgasty. Před jídlem dostáváme na zkrácení čekání kousek chleba a škvarkovou pomazánku. 


Ke kafíčku nahřáté buchtičky pod skleněnou stříškou. Když už na nic jiného, aspoň na to kafíčko ke Koskům zajděte.  Když si dáte polívku, lžičku vám přinesou v červeném penálku. Příbor připutuje zase v bílém. Obojí s peřinkou z ubrousku, vyladěno k ubrusům, záclonkám, k dekoracím. 

Nezapomeňte se zajít vyčurat! Ačkoli jsem byla namlsaná z prostor restaurace s biči, hráběmi, kamny, vyladěnými dekoracemi, slaměnými věnečky, kachlemi... Toaleta mi vzala dech.

 Nashledanou, Koskovi! Ačkoli jsme sem původně za nic na světě nechtěli, určitě se příště stavíme. No a teď se dočítám, že už to dávno Koskovi nejsou...

Polní cestou zpět do Sněžného. Když to nevezmete zkratkou, jako zbytek výpravy, ale kolem kostela, potkáte stařičkou budovu - že by škola?

Sněžné ještě nabízí japonskou zahradu, už tu o ní byla zmínka, určitě ji nepřehlídnete. Tolik kamení není ani kolem Dráteničky! Já, která nikdy nic podobného nevytvořila a s největší pravděpodobností ani nevytvořím, s veškerou pokorou a úctou ke vší té dřině si dovoluji napsat, že japonskou zahradu si představuju trochu jinak. Schválně se tam stavte a napište mi, co na to říkáte. My si dáme ještě v "naší" roubence svačinu, poklidíme po sobě a ačkoli bychom tu nejraděj zůstali navždy, jedeme domů. 

čtvrtek 21. dubna 2016

Taková všední cesta z práce...



Na cestu z práce jsem se vyzbrojila foťákem a přibalila šité novinky na nafocení do nové, jarní soutěže na Fleru... To se prostě jinde, než v rozkvetlých ulicích nafotit nedá. :-) A tak jsem šla a šla tou naší panelovou džunglí, až jsem došla mezi dálnicí a přivaděč. Dál to nešlo. Zpět jsem použila psí výběh. Je to skoro nejmalebnější místo široko daleko... Tak jsem vám ho vyfotila.


Pak mě zlákala boční branka, vedoucí na cestu podél dálnice, pak podivně vyšlapaná cestička s přeskokem přes potůček. No, nebylo tam nic, ale přece se nebudu vracet. A tak jsem zase šla a šla, až jsem došla k soutoku s Leskavou. Potřebuju doleva, ale jde to jen doprava. Nu což... Pak hop a skok přes potok a jsem u zahradnictví, co sice nemá kytky (prý až v květnu), zato prodává ryby. Jak velký? Říkal pán v kovbojském, že tak jedna porce... Tomu tedy nerozumím, ale raděj se neptám, chci nakouknout, prý tam nic neuvidím. Fakt. Voda zelená jak brčál. Sinice? Jestli tady někdo koupí jednu porci zelené ryby, to by mě tedy zajímalo... A tak se jdu projít kolem zahrádek. Z jedné na mě mává paní z práce. Musí mi sdělit své dojmy z práce, co pro nás dělá a prý se zítra staví. V duchu si říkám, že by mi to stačilo slyšet jednou. Paní mám ale ráda, sluníčko svítí, řeč se stáčí na zahrádku... 

A pak zase jdu a koukám, kam ta cesta může vést, směr má správný, na Bohunice, musím to prozkoumat. Jdu tak nějak v napětí, jestli to dál půjde nebo nepůjde, takže když bleskovou rychlostí k plotu přiletí tunový rotvajler, vyskočím metr vysoko a žaludek cítím až na hlavě. Fuj, tak jestli tahle cesta dál nepokračuje, sama si ji mezi keři proklestím. Ještě jednou kolem toho namakanýho nerváka nejdu! To už by asi zbořil plot a sežral mě zaživa. Tak jsem se dnes poprvé bála… 

Cesta je sice úzká, ale je. Mapa říká, že by dokonce měla vést pod dálnicí zpět do civilizovaného světa. Ještě, že ty mobilní aplikace jsou. Dokonce mi ukazuje, kde právě stojím! To koukám, kde stojím! Mezi křovisky a stromy vysekaná planinka, uprostřed domeček z igelitů. Z igelitů je i hromada čehosi, kolem bedýnky, hrnce, leží tu stůl i židle, lavor, piksle… Tak jsem vám to taky blejskla, i když jsem se u toho bála. Dnes podruhé. Nikdo asi nebyl doma, nepřišel mě uvítat… 



 

Tak veď mě dááál, cesto mááá... Cesta vede podél železniční tratě, nevím, jestli to dokonce není pendolínová…  Pan domácí si tu vykutal do hlíny krásnou rovnou cestu, ze svahu schody… Schody vedou sice pod dálnici, jak slibuje mapa, ale po železniční trati, možná pendolínové. Tak buď mě přejede vlak nebo sežere rotvajler. Bojím se dnes potřetí, ne moc, ale přece a dost dlouho. Nevím, proč tu dálnici udělali tak širokou! A konečně na konci tunelu světlo - hurá, civilizace! Vhodnou fotící kulisu nakonec najdu tam, kde jsem ji předpokládala, před kostelem, na rozhraní Lískovce a Bohunic, tam, kde kdysi dávno býval hřbitov. Zajímalo by mě, jak to, že tu rostou jabloně. Docela letité jabloně…. Tak ještě kuk na kostel přes jarní výzdobu města a jdu domů. Taková všední cesta z práce to mohla být… 



 

pátek 18. března 2016

Jaro v plném proudu!



Pro tyhle chvíle stojí za to žít... Taky vás to dobíjí?

Hnizda jsou ještě prázdná, ale už brzy...
 


V Brně už vykukují chlupaté kožíšky!






 





Jedna smutná fotka... Pochybuju, že se teď přesazené rostlinky ujmou.

Kočičky převlékly chlupaté kožíšky za žluté kabátky pro včelky a čmeláky... :-)