pondělí 17. dubna 2017

Třebíč (nejen) historická

Už jednou jsme se do Třebíče vypravili. Jenže jsme cestou museli vyzvednout tuhle kešku a tamtu kešku... takže jsme sice kešek nasbírali hromadu, ale do Třebíče nedojeli. Napodruhé se to povedlo! Ano, zakázala jsem odlov dřív než před branami města. :-) 

Před branami se zřejmě odkládají botky.


Obešli jsme Karlovo náměstí... Provedla nás multikeš  Karlovo náměstí - Třebíč, bylo to lepší než s průvodcem. Spoustu informací bychom se vůbec nedozvěděli. 




Zbořené Jejkovské bráně namalovali na památku obraz na sousední dům. Patrně přímo na něj brána navazovala.



Hlavní most přes Jihlavu, kterým jsme plánovali dojít do Židovské čtvrti byl právě v opravě. Použili jsme tedy jeden z průchodů v domě, došli na nábřeží, přešli můstek pro pěší a ocitli se v jiných časech... 


A jsou tu vyfocené střípky z Źidovské čtvrti...  Uličkami se k tomu nesly tóny příjemné hudby. Nejdřív jsem myslela, že židovské, ale ukázalo se, že zde žije početná skupina Romů, tak to byla asi hudba romská. Líp zní cikánská, ale co už... Vkrádá se mi myšlenka o ghetu v ghetu, ale žijí zde i bílí. Bílí se napsat může? Tak si to zkuste představit, odpolední sluníčko, staré domy, tajemná zákoutí, úzké uličky - v cikánském rytmu. 






 







 






Třebíčský zámek... Vlastně původně klášter benediktýnů - vznikl už roku 1101. Jednak se prý sjednocovali Přemyslovci (měl tedy roli politickou), druhak plnil úlohu ochrannou. Postavili ho na křižovatce dvou obchodních cest. Není ale známo, kde přesně tento původní klášter stál. Tam, kde stojí dnes, se postavil počátkem století třináctého. Za opata Trojana byl klášter přebudován v důkladnou pevnost - v 15. století nechal přistavět hradby, věže, bašty... Po dobytí Třebíče Uhry v 15. století se klášter stal útočištěm pro poražené, ale nakonec jej všichni obyvatelé opustili. Klášter byl poškozen, kostel vypálen... Začátkem 16. století začala přestavba na zámek. I tady je cítit historie z každého koutku... 







úterý 14. března 2017

Na roubence v Javorku

Za rybníčkem na návsi v Javorku stojí roubenka víc jak 300 let stará. Krásně a citlivě opravená a vybavená, v kuchyni živé teplo kachlových kamen, dřevěná lavice i stůl, ke kterému prostě musíte sednout, podlaha z širokánských prken, na poličkách staré hrníčky s pomněnkama. Po vrzavých schodech  vyjdete do dřevem vonících pokojíků v podkroví. Nafocené mám bohužel z celé roubenky jen jedno okýnko, ale spoustu fotek najdete přímo na webu majitelů. Atmosféra je ve skutečnosti ještě úžasnější než na fotkách. Sem jsme se vypravili slavit narozeniny dvou členů naší tlupy... Velké díky Sarkovi, že to celé vymyslel. Škoda, že nás nebylo víc!

Ta maličká, dřevěná, to je ona... Hyzdí ji jen naše tři auta. :-) 

Slíbené okýnko s krajkovými záclonkami. 

Škrábeme se na kopec ke "Včelnici". Měla jsem co dělat, abych nezaklepala a nepoprosila o vysvětlení, cože to ta kulatá stavba je... Na stránkách Javorku jsem našla, že šlo o sušírnu a tírnu lnu. Taky vám len voní? 


Starou úvozovou cestou, kterou "krášlily" stavby a zákoutí nevábná (ty vám ukážeme jindy) scházíme k rychtě čp. 22. Do barokní podoby byla přestavěná po požáru roku 1809. Když už tu budete, musíte ještě vidět dřevěnou zvoničku z 19. století. Je kousek od rychty.

A jsme na návsi u rybníčka, ve kterém se prohání kapři jak ruka. Kolem rybníčka a vracíme se k "naší" roubence. 


Alčin výborný gulášek k obědu a žádné polehávání po obědě, pěkně na výlet na zříceninu Skála, dnes Štarkov. Podle stránek obce Javorek se předpokládá vznik hradu před rokem 1270, protože později dostávaly všechny hrady německá jména. Nejstarší písemná zmínka je z r. 1365 v knize Mars Moravicus, kde byl hrad vyobrazen jako jeden ze tří nejhorších hradů obývaných lapky a zloději. Markrabí Jan tyto hrady dobyl a rozbořil... Na informační tabuli u Štarkova se dočtete, že hrad vznikl ve století 14. a v 15. zanikl. Můžete tedy pátrat na vlastní pěst nebo si vybrat jednu z variant. 




Miluji tě.... Budu ti oporou... pěkně ta příroda kouzlí.


Bránu bychom bez Jany a Radka nenašli, je pěkně schovaná... 

Je čas na návrat, po červené přes osadu Na Louži - domečky krásně opravené, zahrádky čisté, než jsme došli k bílému poníkovi smutně koukajícím za podivným plotem. To je kontrast, že?
Jsme v teple za kamny, kafíčko, buchtu a odpoledne nějak rychle přešlo do večera. Slavíme, bavíme se, povídáme, hrajeme dvojboj Česko a Macháčka. Souběžně. Vyzkoušejte, skvěle se to spolu doplňuje! :-) 

Neděle ráno, já nedočkavka ostatní honím od snídaně. Kdo ví, jak dlouho bude slušné počasí, ať nám výlet nezkazí déšť. Balíme jen termosky s čajem a maličké svačinky, je v plánu, že oběd za nás uvaří v některé z restaurací, které snad potkáme. Popojíždíme do Sněžného, odkud plánujeme dojít na Blatiny - domečky rozstrkané po stráních, ohrady s koňmi i koně bez ohrad, potůčky, žlutě zářící proutky vrb, pupeny, ptáci... 


Přicházíme k JK Blatiny - sem určitě musíte s dětmi: koně, lamy, zubři, oslíci, kozeny, králíci, nutrie, prasata, pes, kočky... A báječné prolízačky! Škoda, že bylo zavřeno, bylo by to to správné místo pro naši obědovou pauzu. No, jdeme dál, stejně je na oběd brzy.

 
Zkuste přečíst ceduli vlevo nahoře... :-)



Plůtky z dřevěných kůlů, na kůlech hrníčky.... 

... a když dojdou hrníčky, zavařovačky jsou taky dobrý!



 Co je to? Nene, tady potřebu určitě neuděláte, kadibudka je tak 30 cm vysoká. Nejkrásnější keška tohoto víkendu to je! Propracovaná do detailu. Museli jsme odklopit víko, jestli tam je...


Fotogenická Drátenická skála

 Dlouholetým soužitím se přizpůsobujeme jeden druhému, až splyneme docela... Kámen a kořeny. K nerozeznání.


  Pupeny

Na louce vypučel monument Radka Jaroše, jednoho z nejlepších českých horolezců. Za chvilku mu bude kámen malý. Jsou tu totiž zapsána všechna významná místa, která pokořil a seznam se stále zvětšuje. Podle majitele japonské zahrady, který Radkovi vzdal hold společně se svou manželkou, paní učitelkou přes výtvarno a jejími žáky na své zahradě, tak podle toho majitele ten monument kousek pod Dráteničkou zařídila Radkova přítelkyně. 

 Tahle zahrada kvete malebnými květy.

 Za to v této zahradě kvetou plechy.

Barevné vrbičky podél potoka. Nemůžu se té barvy nabažit.

Vrbový úžasně proplétaný plot. 


 Trocha romantiky a už nám tak kručí v břiše, že vlezeme do ne zrovna levné restaurace. Ale stálo to za to! Jídlo, obsluha, budova, zařízení... No řekněte, jen ten nápad na zabudování pípy!

Sedáme ke stolu pro štamgasty. Před jídlem dostáváme na zkrácení čekání kousek chleba a škvarkovou pomazánku. 


Ke kafíčku nahřáté buchtičky pod skleněnou stříškou. Když už na nic jiného, aspoň na to kafíčko ke Koskům zajděte.  Když si dáte polívku, lžičku vám přinesou v červeném penálku. Příbor připutuje zase v bílém. Obojí s peřinkou z ubrousku, vyladěno k ubrusům, záclonkám, k dekoracím. 

Nezapomeňte se zajít vyčurat! Ačkoli jsem byla namlsaná z prostor restaurace s biči, hráběmi, kamny, vyladěnými dekoracemi, slaměnými věnečky, kachlemi... Toaleta mi vzala dech.

 Nashledanou, Koskovi! Ačkoli jsme sem původně za nic na světě nechtěli, určitě se příště stavíme. No a teď se dočítám, že už to dávno Koskovi nejsou...

Polní cestou zpět do Sněžného. Když to nevezmete zkratkou, jako zbytek výpravy, ale kolem kostela, potkáte stařičkou budovu - že by škola?

Sněžné ještě nabízí japonskou zahradu, už tu o ní byla zmínka, určitě ji nepřehlídnete. Tolik kamení není ani kolem Dráteničky! Já, která nikdy nic podobného nevytvořila a s největší pravděpodobností ani nevytvořím, s veškerou pokorou a úctou ke vší té dřině si dovoluji napsat, že japonskou zahradu si představuju trochu jinak. Schválně se tam stavte a napište mi, co na to říkáte. My si dáme ještě v "naší" roubence svačinu, poklidíme po sobě a ačkoli bychom tu nejraděj zůstali navždy, jedeme domů.